Abyste neřekli, že na vás až tak úplně kašlu, což není tak docela pravda, dala jsem si závazek, že minimálně do konce podzimní části naší střelecké soutěže (což jsou tři ledy J) budu aktualizovat tabulku střelců každý týden. Abyste věděli, koho můžete ještě předběhnout, kdy musíte víc zabrat a vůbec. Ale ještě předtím než vystavím novou tabulku bych ráda věnovala pár slov situaci kolem našeho přihlašování na nedělní tréninkové ledy.

Je to potíž, se kterou se potýkají všichni organizátoři hokejů (Libor z vlastní zkušenosti ví) a všichni z vás, kdo se občas někde na jiném ledě objevíte, mi dáte za pravdu. Někteří velitelé volí formu náhodné docházky (což je docela na h…o, to už jsme zkoušeli, tedy Hudlík zkoušelJ), pokrokovější posílají smsky, ještě lepší se  uchylují k vypracovaným přihlašovacím systémům na svých webových stránkách (což u nás bohužel nepřipadá v úvahu ani kdybychom nějaké rozumné stránky měli, protože máme mezi sebou hráče, kteří nebývají na netu denně a proto to ani do budoucna nehodlám zavést) a potkala jsem dokonce i šílence, kteří své hráče každý týden jednoho po druhém obvolávají, zda přijdou (a to tedy opravdu nehodlám). Já jsem zvolila smskový způsob. Je jedním z nejméně pracných, relativně i levných a docela spolehlivých.

Princip je docela jednoduchý – každý hráč týmu dostane před týden smsku a v odpovědi na ni se může přihlásit na led. Pokud se nepřihlásí včas, nebo dokonce vůbec, nepočítám s ním. Pokud se někdo přihlášený omluví, je šance vzít náhradníka, který se nepřihlásil včas. Nebo jiného hráče ze spřáteleného týmu. Elegantní a jednoduché, lze tím snadno docílit toho, že na ledě bude vždy dvacet hráčů a systém nemá takřka chybu. To bychom ovšem nesměli být v CSKA J.

Trpělivost v tomto směru mi došla již mockrát. Ovšem tento týden to už přesáhlo všechny meze. Někteří hráči nejen že nezvládají na smsku odpovědět a na led se přihlásit (například když volám našemu kapitánovi, hovory pravidelně začínají tím, že on zvedne telefon a místo pozdravu mi řekne: „Jo, jdu.“ Ten chlap má zatracené štěstí, že si telefonujeme co dva dny a tak většinou přihlášení na hokej nepropásne), ale dokonce se v našich řadách najde i dost ignorantů, kteří ty smsky ani nečtou (například jsem se od naší výsostné gólmanské jedničky nedávno dozvěděla, že nemá potřebu to číst, když mu to stejně při cestě na led všechno zopakuju – pokud mě tedy pustí ke slovu J).

A pak snadno dojde k tomu, že systém selže. Někdy je nás osmnáct, což ještě není až tak špatné, někdy bohužel třeba třináct (naštěstí poslední dobou už ne) a bohužel někdy je nás víc než moc. A proč?

Popíšu vám běžnou situaci, která po poslání smsek nastává (pokud mám ovšem dost rozumu a napíšu koncem týdne jednoduchou sms – pokud si vzpomenu třeba v úterý a napíšu do zprávy více než jedno sdělení, je už velká část problému na světě J). Takže po poslání smsek se mi pravidelně vrátí deset až patnáct odpovědí obratem a přihlásí se zhruba deset hráčů, dalších pět se přihlásí ještě ten den do večera. Do této doby systém funguje. Ve zbylých dnech odpoví několik dalších z vás a dám si dohromady relativně dvacet účastníků tréninku. Pak přijde neděle a začne kolotoč. Hlásí se poslední opozdilci, i když už pro ně není místo (což si většinou nechají vysvětlit) a začnou se odhlašovat přihlášení hráči pod nejrůznějšími záminkami - nejčastější je že si udělali nějaký zdravotní problém na nějaké sobotní sportovní aktivitě s přítelkyní nebo s rodinou a nebo že se nestihnou včas vrátit z víkendového programu s přítelkyní či rodinou opět. Ještě se mi snad nestalo, že by se někdo skutečně přiznal, že je v sobotu na večírku přebral a je rád že leží a rozhodně nezvládne vylézt z baráku natož vlézt na brusle, ačkoliv tento důvod bývá v CSKA tím opravdu pravdivě nejčastějším, tedy kromě toho důvodu, že se vám prostě nechce J. Pokud omluvenka přijde včas a já jsem zrovna někde v civilu a ne čtyři hodiny na zápase s Buldočkama (což bohužel v neděli většinou bývám a telefon neřeším, protože máme „vysoké“ pokuty za používání mobilu před zápasem i během něj v přestávkách – a ti z vás kteří někdy hráli soutěžní hokej vědí o čem mluvím), pak většinou stihnu sehnat náhradníky. Pokud neseženu, je nás trochu méně, tedy podle mých předpokladů. Bohužel se občas stane, že se přihlášený hráč nedostaví a ani se neomluví, například poslední případ, útočník z první pětky, reagoval na mou výtku tím, že udělal psí oči. Ale postoj omluvného neviňátka nás v tomto případě, že chybí hráči, rozhodně nespasí J. Do celkové rovnice ovšem ještě patří hráči, kteří na led přijdou aniž by reagovali na smsku. Někdy stav zachrání, víckrát se ovšem již stalo, že byli opravdu navíc. A co teď. Poslat z šatny pryč člověka, který se celý týden těšil na led a „jenom nezvládl“ odpovědět na smsku? Nebo ji prostě nepostřehl? Nebo nepřečetl celou? Hmmm? Rozhodněte vy sami, já toho schopná nejsem.

Ještě jednu krátkou poznámku mi dovolte před ukončením dnešního tématu. Při mém „proslovu“ v kabině před nedělním špílem mi kapitán naznačil v žertu, že mám mluvit konkrétně k lidem, sám dobře věděl, že by byl mezi jmenovanými hříšníky J Takže konkrétně bych teď ráda zmínila opak - ty z vás, kteří mé smsky čtou a reagují na ně obratem ať už kladně či vysvětlením, že tento týden nedojdou. Jsou to Pedro, John, Olson, Peťa Palán, Radek Úlehla, Míra Přibyl, Golem, Ondra, Linda…. Jedna třetina oslovených. Smutné J

Má naše potíž řešení? Možná by se někdo z vás rád ujal řízení nedělních ledů a systém změnil a zdokonalil. Najde se nějaký takový šílenec? Ráda tuto svou povinnost předám J Ale asi nenajde. Takže co s vámi, ignoranti? Mě to z pozice gólmana může být jedno, my v brankách jsme tak trochu z obliga. Ale co vy? Budete raději trochu naštvaní, že se na lavičce sejde jedenáct hráčů, případně ještě víc hloupý počet? Budete se uskromňovat v maličkých šatnách na Rondu? Budete při každém střídání měnit pozice v poli, aby se na každého dostalo spravedlivě a přitom mě proklínat? Nebo budete raději ty smsky číst a odpovídat na ně? Jedno je mi jasné – zůstane to zřejmě na mě i nadále a já systém nezměním. Takže to jak to bude fungovat je na vás. Snad jste to z předchozích slov pochopili J

Ups, to je zase román (za to mě proklínat můžete, ale já někdy dostanu slinu a tak ráda píšu… J). V dalším díle našeho seriálu se budeme věnovat tématu včasných příchodů na tréninky a zápasy. Ať žije svoboda projevu J

A teď tedy ta tabulka:

Pořád se mi nechce spát a tak připíšu příspěvek ještě na jedno téma – soustředění. Mnoho z vás se mě přímo ptá, mnoho z vás v žertu naznačuje… všichni byste asi chtěli znát datum a místo (program samozřejmě nikoho z vás nezajímá J) dalšího soustředění CSKA. Již jsme o tom mluvili několikrát a vím, že se mnozí z vás těší. Snad největším agitátorem v tomto směru je naše gólmanská jednička, která velice lituje, že se minulého soustředění zúčastnila jen způlky a nedostala se také mezi kriminálníky J Pokoušela jsem se mu vysvětlit, že tréninkové soustředění na jaře na konec sezóny jaksi postrádá ten tréninkový význam a byla jsem odbyta vysvětlením, že pro CSKA sezóna stejně nikdy nekončí a že o ten trénink vlastně ani tak moc nejde.

Pokusím se vyjádřit teď svůj postoj k další akci podobné misi Boskovice trochu netradičním způsobem – rozhovorem, který se udál minulý týden v Iceshopu, kterého se účastnil můj nový kolega (který je částečně seznámen s naším minulým soustředěním, akcemi CSKA, některými hráči dokonce už i osobně a pravidelně je informován o všem, co se u nás děje), já a náš naprosto nevinný zákazník (častý host v Iceshopu, náš spřátelený bývalý juniorský komeťácký gólman, který v současné době působí v KP v Blansku).

Po vyřešení obchodních záležitostí jsme trochu zdvořilostně plkali, kluci vzájemně se znají ze svého dřívějšího působení v juniorce a mluvili o hokejových věcech a já jsem se náhle zeptala:

Já: „Jaké to je v Blansku, máte tam pěkný zimák? Dobrý led? A je tam někde poblíž fotbalové hřiště?“

Zákazník: „Je to tam fajn, zimák nový, je super. Fotbalisti jsou hned tam v tom komplexu a je tam i plavecký bazén. Je to tam moc pěkný.“

Já: „No, to je škoda, já hledám nějaké místo, kde bychom s CSKA uspořádali soustředění, ale nesmí tam nikde poblíž být fotbalové hřiště.“

Můj pracovní kolega se směje a já v několika větách rychle a stručně vysvětluji zákazníkovi, co se stalo na minulém soustředění. Také se po mém vysvětlení směje. Po chvíli reaguje.

Zákazník: „Tak třeba Pardubice, tam není fotbalák.“

Já: „To je moc daleko, doufala jsem něco poblíž“

Zákazník: „Rondo!“

Kolega: „To bych neriskoval, já tu bandu znám sice jen z doslechu, ale oni by byli schopní uspořádat tam plavecké závody. I když je ve Svratce po kolena vody, tak by to zvládli.“ (směje se)

Zákazník: „Břeclav!“

Kolega: „Tak v Dyji by se jich určitě půlka utopila v tom stavu v jakém by byli…“ (směje se opravdu hodně)

Já: „Potřebuji nějaké klidné místo bez nebezpečí nějakého incidentu“.

Zákazník: „Zlín… ale tam je taky řeka…“

Padají postupně další tipy… Žďár, Uherské Hradiště, Nové Město… oba současně vrtí hlavami nad mými asi nesplnitelnými požadavky.

Zákazník: „Hodonín.“

Kolega: „Tam je to samý feťák.“

Já: „No, jestli tam není to fotbalové hříště, tak feťáky snad přežijeme, myslím… to není špatný nápad.“

Kolega: „Nepodceňuj svoje lidi, co budeš dělat až je někde najdeš úplně mimo mísu a budou se ti smát, že jsi růžová…..“

A v tomto duchu jsme pokračovali dále a kdyby nebyla už zavírací hodina, tak pokračujeme dodnes.

Co k tomu dodat? Co s vámi, chlapci? J