Úvodní stránka. 
Česky In english
Přihlásit se přes: Facebook

AHL Studénka

Divize B      Divize C     
Divize A      Divize C     
Divize A      Divize B     
              

Zamyšlení nad samostatnými nájezdy

titulní obrázek

10.4.2008 od Zdenka Kölblová, 62x přečteno

I AM a GOALIE! Slogan firmy Itech pro kampaň na gólmanskou výstroj. Vyjadřuje to, gólmani cítí, když jsou nepřekonatelní. Já jsem brankář! Máme jednoho takového v CSKA.

Tenhle článek původně neměl být fejeton, ale konkrétní a adresná oslava naší gólmanské jedničky. Ale vzhledem k mnoha okolnostem a taky proto, že se mi chce, si dovolím trochu odbočit od vět, že „Miloš je nejlepší,šalalala :)

SAMOSTANÉ nájezdy jsou SAMOSTANOU kapitolou jak pro gólmany, tak pro hráče samotné. Hráč může perfektně bruslit, umět dobře střílet i mást tělem a dělat nakonec nechytatelné kličky. Ale nakonec je to vždycky jeden na jednoho, kdo z koho, střelec proti gólmanovi. Technických pravidel pro provádění tohoto zákroku je pár, ale naštěstí gólman může skoro cokoliv a to mu dává šanci souboj vyhrát.

Začnu se svými vlastními zážitky (proto zamyšlení). Když jsem před dvěma lety ještě sotva stála na bruslích, a stal se mi samostatný nájezd, snažila jsem se vidět hlavně puk. Neměla jsem ani na nic jiného :) Dívat se na puk je ta největší chyba! Dnes již to vím. Ale na úrovni hokeje a hráčů, na které jsem se tenkrát pohybovala, to občas stačilo.

Potom jsem trochu povýšila, potkala jsem lepší hráče a při samostatných nájezdech jsem začala preferovat oční kontakt. Na tu trochu vyšší úroveň to taky stačilo, hráči tam tenkrát byli ještě stále pomalí a někteří ještě pořád sotva stáli na bruslích a platilo pravidlo, že kam se při nájezdu podívají, tam většinou budou střílet.

V letních měsících se na ledech potkávám s výjimečnými hokejisty, kteří pro nedostatek příležitostí nepohrdnou obyčejným amatérským špílem.  Vzpomínám si na jednoho takového hráče (z první ligy) z loňského léta. Oční kontakt vyšel geniálně, tvářila jsem se tak soustředěně a odhodlaně a zoufale zároveň (věděla jsem, kdo proti mně jede), že dotyčný pán pustil puk z hokejky asi tři metry přede mnou, odjel do rohu, kde se svíjel v křečích a nepřestal se smát ani půl hodiny potom, když jsme se náhodou očima znovu potkali. Dobrá taktika na „hokejky“, ale nezkoušejte to, pokud nejste gólmanka a pokud v zápase o něco jde :)

Pokud jsem na ledě s holkama, tam jsou samostatné nájezdy celkem jednoduché. Za prvé dámy jsou pomalejší a technicky méně zručné a neumějí moc to „klamání tělem“ (až na některé, nerada bych teď křivdila, ale ty, se kterými jsem se na trénincích Buldoček potkávala, byly většinou takové). Stačilo se soustředit na konkrétní akci, dobře se postavit a většinou to byla i sama střelkyně, která rozhodla o mém úspěchu a pukem se trefila do mě nebo úplně mimo branku bez mého přičinění.

Před pár týdny jsem absolvovala gólmanský trénink s nácvikem samostatných nájezdů. Probírali jsme, co by měl gólman správně udělat, jak si vyjet (akorát aby se stihl vracet s hráčem cca metr až půl metru před sebou a neztratil přitom rychlost a pohyblivost), na co se dívat (hlavně na tělo, ramena, držení hokejky a hokejku samotnou) a jak reagovat (neztratit hlavu, na to hráč čeká, naopak, udržet se, neudělat ten první špatný pohyb a donutit právě střelce jednat jako prvního). Konečně jsem se to dozvěděla:) Trenérem byl zkušený hokejista a pár těch situací jsme potom provedli, ale tuším, že jsem neuspěla ani v jednom případě, ačkoliv jsem si slovo od slova pamatovala všechno, co mám udělat a na co se mám soustředit. Samostatné nájezdy jsou věda. Nemám je ráda a necítím se při nich dobře. Nakonec jde všechno tak rychle, že stejně nezbyde čas na strach a zoufání, ale opravdu nemusím :).

Můžete jako gólman udělat tisíc věcí, pokaždé je to jinak. Můžete se dívat do očí, na hokejku, na ramena, na cokoliv. Můžete střelce vyprovokovat a můžete se i nechat vyprovokovat sami a pak zareagovat. A nebo můžete být Miloš :)

Konečně se dostávám k tomu, o čem tenhle článek vlastně měl být. Samostatný nájezd, který rozhodčí nařídil na začátku druhé půle turnajového zápasu s JBS. CSKA vedla 3:1, do konce zbývalo nejméně patnáct minut a snížení ze strany soupeře nám mohlo hodně uškodit. V brance stál Miloš a proti němu jel jeden z těch jinuiorských komeťáků, které si JBS pozvala do sestavy. Na střídačce panovala drsná atmosféra, kluci mlátili hokejkami do mantinelů že nebylo slyšet tlukot vlastního srdce. Jak jsem se později bavila s Milošem, tohle nevnímal. Rozhodčí za ním přijel a akorát mu několikrát opakoval, že musí zůstat stát na brankové čáře a teprve, až se útočník dotkne puku, může vyjet. Prý to opravdu řekl několikrát :) A Miloš několikrát přikývl.

Postavil se k tomu po svém. Nikdy nevyjíždí. Neumí to. Neumí se vrátit :) Nevyjel. Stál ve svém klasickém postoji s nohama u sebe a s připravenýma rukama pořád na stejném místě. Střelce svým chováním naprosto zmátl. Klukovi, který zřejmě sázel na objetí gólmana a kličku na závěr, tenhle záměr nevyšel (alespoň náš kapitán tvrdí, že „mlaďoši neumějí v těhle situacích střílet a sázejí na kličky“, já osobně si to moc nemyslím :)) . Miloš se ani nehnul, přinutil hráče vystřelit, padl na bok a puk chytil. Rozhodil svým nestandardním chováním útočníka natolik, že to nemohlo dopadnout jinak :)

Byla to celé nádherná situace, plná emocí na straně mé a myslím že i zbytku CSKA. A výborný Miloš se jen tak zvedl a jelo se dál. Ale moc jsme se tomu pak na večeři uvolněně zasmáli, když Libor celou situaci líčil svýma očima :) Jak se v té chvíli na ledě cítil náš gólman, to jsem se ještě nezeptala. Ale udělám to a pak vám to napíšu.

A ještě chci dodat: Miloš je nejlepší, šalalalala :))))