Zdál se mi úplně šílený sen. Od neděle, kdy vím s jistotou, že tento zápas proti Predátorům zase od(chytám)nesu, se cítím pod psa. A to jsem se opravdu moc pokoušela přinutit tým, aby Vláďovi gólmanovi vymluvili, že úterní koncert HouŽouČou (ehm, tak nějak mi to znělo) skutečně slyšet nemusí a vlastně to ke štěstí vůbec nepotřebuje. Nepodařilo se nám s ním hnout, schovaný za představu příjemného prožitku s osobou opačného pohlaví po koncertě nás odmítl.
Ještě stále mám v paměti loňský první zápas proti Predátorům, jehož jsem rovněž byla hlavním aktérem. (Pokud si někdo z vás potřebuje oživit paměť, pak čtete zde, pro čtenáře neznalé situace z loňského špílu - ten rozhovor naprosto věrně ironicky popisuje vše, co jsme v zápase zvorali.) Taky jsme jim to vítězství přáli.
V mém snu sedí komando CSKA v šatně před zápasem, kapitán opět uděluje několik moudrých rad. Já tam nejsem. Zpozdila jsem se! Než vejdu do šatny, oblečená do gólmanského (ve snu je vše možné), slyším kapitána, jak říká: „No a abychom jim to opět letos potvrdili, zahrajeme si takovou hru. Koho udivím v zápase udělat kardinální kravinu, dostane od nás medaili.“ A potom slyším Ondráška, jak potichu říká s tou svou kouzelnou holou hlavou strčenou do chodby: „Pozor, už jde.“ Dívá se přitom na mě a tváří se jako kdyby se právě vykadil do prádelníku a doufá, že na to maminka nepřijde… Budím se s hrůzou, rozlámaná, zmatená. Vůbec ne naladěná na vítězství.
Naštěstí je úterý a večer jdeme na to. Žádné další sny nebudou. Ale co osud nechtěl, ve slabé chvilce jsem se rozhodla, že by nemuselo být špatné jít se rozchytat na led před naším špílem a slíbila jsem účast na tréninku Krokodýlů. Trénink končí a mě dochází krutá pravda. Zpozdím se!

Přicházím chodbou k šatně CSKA (oblečená do gólmanského) a vidím Ondráška jak se vyklání do chodby, ve tváři výraz jako by se to hovno v prádelníku pokoušel svést na džungarského křečka a říká: „Pozor…“ Ach ne! To nemůže být pravda. Historie se opakuje jen ve špatném filmu. Velmi pomalu a obezřetně vcházím do šatny. Kapitána nikde nevidím. No samozřejmě, je ještě s Krokodýlama. Ovšem to vlastně nic neznamená, neříkal náhodou, že ty medaile dostanou „.. od nás..“. Pátrám očima po dalším viníkovi té šaškárny. Křesi se šklebí jako že toho křečka zná, Ráďa Sedláček studuje štulpny, pár hráčů mě tiše zdraví, Martin se jako obvykle usmívá, ostatní uhýbají pohledem. Naštěstí není čas nic řešit. Jen se v duchu modlím, abychom to zase s tou láskou k Predátorům nepřehnali.
Začíná zápas. První okamžiky docela v pohodě. Cítím se dobře, týmu věřím… Až do chvíle, kdy se Ondrášek nedokáže domluvit s Křesim a pěkně přenechají puk útočícím soupeřů. Gól. Trnu hrůzou. To doopravdy udělali omylem, nebo za to může ta medaile? První možnost je strašná, druhá ještě příšernější. Jako by si kluci uvědomili, že se začínám zlobit, a chvíli hrajou docela slušně. Dokud… Kdo to byl tentokrát? Golem… tohle přece normálně nedělá. Ne, to není skutečnost. Tentokrát jim to nechceme dát! Já nechci! Nedala jsem k tomu svolení!
Predátoři hrají pěkný kombinační hokej. Radost se dívat. Na ně! Dost. Martin spálí jednu šanci, pak druhou… Jak to, že se vždycky teď trefí do gólmana a když je na ledě se mnou, tak mi vždycky dá gól? To jsou ty medaile zlaté? DOST!
Ve druhé třetině si už nejsem jistá ničím. Zkusmo pouštím úplně laciný gól a nestačím se divit. Kapitán ke mně přijíždí s úsměvem. A chválí mě. Tak to ne, já v tom s vámi nejedu!
A co Pedro? Ukázkově ztratit puk v obranné třetině? Skvělé. Za tenhle gól snad asi nemůžu :)
Nicméně show goes on. Další neproměněné šance. Adam. David. Tomáš. Mira. Predátoři skvěle brání.
Po druhé třetině přijíždím ke střídačce a chci vědět, jestli vůbec někdo věří, že bychom mohli vyhrát. Já ano. Ostatní mají místo zorniček medaile.
Ondrášek se zřejmě rozhodl, že jeho kraviny ještě nebyly dost kardinální a tak předvádí rvačku s Predátorem. Celkem jim to i sluší. Merline, to se mi opravdu zdá. Pak situace tři na nula. Mám to, ale štěstí stálo při mně. Myslím, že ty medaile ani neunesou!
Radek chce evidentně tu největší. Co jinak, za vlastní gól? Moje chyba, měla jsem to už tušit a něco udělat. Místo toho zuřím tak moc, že pouštím naprosto evidentní šestý gól.
Konec. Klečím v brankovišti a nechce se mi na nikoho ani podívat. Pochvaly spoluhráčů vnímám jen vzdáleně. Zuřím. Dobře, taky mám Predátory ráda, ale proč jste mi nic neřekli? Zaplatili alespoň bečku za to, že jsme je nechali? (vloni nezaplatili :)) Chcete ji snad vypit beze mě?
Vztek mě nepřechází ani v šatně, přemýšlím, komu to dám vyžrat. Křesi mi nahrává na smeč idiotskou otázkou ohledně příštího špílu. Jistě, hrajeme ve svátek. Copak jsem to už neříkala v neděli? Všichni to vědí. Tonda se o pár minut ptá na ještě pitomější věc. Už nemám sílu. Opět CSKA ve vrcholné formě. A kdyby toho nebylo málo, tak mě ten expert z rolbovny pozoruje kamerou, jak se procházím po chodbě ve spodním prádle. To nemá nic jiného na práci? V jedenáct večer evidentně nemá (tímto soukromě zdravím Libora Brůžka, pokud se k mému článku dostane :) a děkuju za šokující zákroky na krokodýlím tréniku. Máš talent, až jednou vyrosteš, vezmu tě do CSKA. Zadarmo :))
Ve sprše mě pomalu přechází všechno to špatné a říkám si, že jsme vůbec nehráli zle. Měli jsme pár šancí, ale gólman Predátorů byl úžasný. Soupeřova obrana předvedla hru, o které se nám v CSKA zatím jenom zdá, ale máme motivaci na příště. Naše obrana měla svoje medailové :) chvíle, ale také dokázala pomoct. A občas zachránila dost. I když šest obdržených gólů je krutých, mohli jsme dopadnout ještě mnohem hůř. Mnohem. Celkem vzato, ustáli jsme to na toho teplého lahváče (viz minulý článek o špílu s Kings).
Odcházím zpět do šatny a slyším… snad jen v duchu, ale přesto: „Už ji nebudeme dnes dráždit, my vám ty medaile příště přivezeme.“ Ondrášek už se nevyklání do chodby, asi hledá křečka. Zlato, jestli příště nic nezapomeneš (dnes to málem byla celá výstroj) a nepopereš se a dáš alespoň jeden gól, tak ti toho křečka osobně daruji :)
Odcházím z šatny skoro poslední, pěkně pomalu skládám věci do tašky, poslouchám řeči kolem sebe - tohle mohlo být jinak, tohle se musím naučit, tohle oni dělali skvěle, fakt se Ondra vykadil do prádelníku - vracím klíče… A po cestě k autu se už pro sebe usmívám. Ať už můj tým udělal jakoukoliv dohodu, myslím, že to platí úplně pro všechny, i pro ty nezainteresované. Tak se těším, myslím, že já osobně za dnešek dostanu alespoň šest medailí :)