V CSKA jsme toho zažili už hodně, nicméně poslední dobou se začaly objevovat hlasy, že sice hokejů máme dost, v lize jsme získali první body, všechno je super, ale dlouho jsme již nebyli na žádné pořádné akci. No, proč ne. Tým je potřeba stmelovat neustále, i když CSKA je na tom v tomhle směru velice dobře. Ale nechtěla jsem vymyslet zase jen bohapustou chlastačku. Vzpomněla jsem si na svůj fantastický zážitek z loňského roku s týmem HC Tišnov, se kterým jsem jako hostující gólman strávila příjemný a přínosný víkend v Chrudimi a rozhodla jsem se pokusit uspořádat něco podobného – třídenní soustředění. S přihlédnutím k věčným hokejovým slabinám CSKA to koneckonců bylo více než vhodné. Původní úmysl byl celkem nevinný – potrénovat, něco nového se na ledě naučit, trochu se pobavit a příjemně zrelaxovat a odpočinout si od všedních věcí a manželek. Skutečnost byla nakonec trochu odlišná. Trochu víc. Ale pěkně popořádku.

Přípravy začaly už během srpna. Nebylo vůbec nutné jezdit někam přes půl republiky, když tady kolem Brna máme tolik vhodných lokalit a tak jsme vybírali místo poblíž. Boskovice napadly tuším iceshopáckého šéfa, který s místním týmem chodil vloni trénovat. Mají tam pěkný nový zimák, je tam moc hezké okolí, podle internetových stránek nabízeli kompletní servis včetně ubytování a trochu té večerní zábavy se tam taky dalo užít. Nebylo proč váhat. S provozním zimáku jsme si vyměnili několik vřelých mailů, našli vhodný termín a domluvili další potřebné věci. Zpočátku si sice myslel, že přijedou nějaké děti a byl trochu zaskočený, když jsem mu vysvětlila, že se jedná o dospělé chlapy a já jsme jejich gólmanka, nicméně nakonec mě ujistil, že se na nás těší a plácli jsme si. Internetové stránky nelhaly, ubytovna je přímo v areálu boskovického sportoviště a na jídlo jsme chodili kousek do města (procházka nikomu nemohla škodit). Při domlouvání těchto dvou nezbytností jsem všechny kontaktní osoby ujišťovala, že jsme nekonfliktní a příjemná skupina amatérských sportovců a že se nemusí z naší strany ničeho obávat. Nevím, jak se na nás dívají nyní, například poté, co na snídani v sobotu došli čtyři lidé místo sedmnácti a když paní recepční musela krotit hlučného Flajšiho, který s basebalovou pálkou v rukách ohrožoval zařízení pokoje. Ale k tomu se ještě dostanu.

Termín soustředění znali hráči dostatečně dlouho dopředu. Někteří sice nakonec chyběli, což je škoda, hlavně u klíčových hráčů základní sestavy, protože jsme tam přece jeli kvůli tomu, abychom se hokejově zdokonalili, ale účast byla nakonec slušná. Přítomnost trenéra byla do poslední chvíle nejistá a skákala jsem radostí do stropu, když mi pár dnů před odjezdem potvrdil, že tam s námi může zůstat celou dobu (teď už bych tak neskákala, škoda stropu). Já jsem opravdu původně považovala hokejovou stránku věci za hlavní důvod celé akce. Ach jak jsem se spletla.

Sešli jsme se s Kuťasem asi týden před soustředěním a naplánovali celý program. Domluvili jsme se na trénincích a mimoledových aktivitách, udělali jsme si seznam věcí potřebných k dokonalému sportovnímu vyžití. Dokonce sám trenér se původně těšil a projevil úmysl vytvořit jeden celý den přesně takový, jaký by se dal zažít na soustředění profesionálních hokejistů, tedy včetně ranní rozcvičky,  posilovacího tréninku na suchu a výběhů po ledových blocích. V tomto bodě příprav jsme nezanedbali nic.

Jsem v plánování obvykle pečlivá a snažím se nic nenechat náhodě. Proto jsem ještě navíc týden před soustředěním přemluvila Vaška a jeli jsme se v neděli před ledem do Boskovic podívat. Navštívili jsme zimák, ubytovnu a pár místních podniků a všechno jsme si prohlédli a domluvili poslední věci.

Hráči dostali program víkendu a všechny potřebné instrukce, pořešili jsme přesun na místo a ještě v pátek přes den jsme dolaďovali nejposlednější věci. Sraz v Boskovicích jsme si stanovili na 19:00 a když jsem večer vyzvedávala Jirku u Ronda a dala mu do ruky mapu, aby mě v případě potřeby mohl navigovat, měla jsem dobrý pocit z toho, že víc už se pro zdar akce před začátkem udělat nedalo. Mise Boskovice právě začínala a naplánované to bylo dokonale, i přes drobné potíže, jako třeba že jsem já musela odjet na zápasy s Buldočkama a na dvou trénincích měl chybět gólman, nebo že jsme neměli vybraný žádný podnik na večerní zábavu. Některé věci se dají řešit operativně.

Jak jsem již řekla, sraz jsme měli v sedm. A už ve čtvrt na devět jsem začínala tušit, že ta pečlivá příprava byla trochu zbytečná a celý program můžeme zmuchlat a zahodit do koše. V sobotu ráno mi došlo, že to nebyl jen pocit, ale že je to holá skutečnost. A když se teď na to dívám tak zpětně, myslím, že mi pár věcí mělo být jasných už v okamžiku, kdy jsem vůbec poprvé pomyslela na to, že by mohlo existovat nějaké CSKA :)

Takže, co se tedy v Boskovicích o posledním zářijovém víkendu 2008 dělo?

Sešli jsme se víceméně přesně, pozdě dorazil jako obvykle Adam, ale to nebylo nic, co by nebylo řešitelné. Dostali jsme krásnou velkou kabinu na zimáku a ubytování proběhlo také bez komplikací. První led jsme měli domluvený na devátou večer a Kuťas si pečlivě připravil cvičení. Všechno mělo být v pořádku, nebyl tam skoro žádný časový prostor k tomu, aby se něco pokazilo. Skoro. Ve čtvrt na devět většina týmu místo v šatně seděla v hospodě, v té nejbližší, kterou našli. A rychlost s jakou ji našli v neznámém městě byla obdivuhodná.  A přesto, že na trénink nakonec dorazili všichni, někteří měli v sobě už pár vodek a se slivovicí se v šatně taky moc nešetřilo. No co už, všichni co měli dojet dojeli a to se muselo oslavit. Trenér měl svou tabuli na kreslení, rozdělili jsme si dresy a šli na to. Tento trénink proběhl relativně v pohodě, akorát Kuťas potom v šatně poznamenal, že jsme zdaleka nestihli všechno, co jsme měli, a že se mu znovu potvrdilo, že veškeré tréninkové plány jsou většinou na nic. No, chlapče, v CSKA určitě.

Po ledě byl v programu bod, který nesl označení „noc“. Šli jsme do stejného podniku, kde večer před tréninkem začínal. Pivo bylo dobré, pizza k večeři, stolní fotbálek, příjemná taneční hudba (Golem opět bodoval na parketu na profesionální úrovni) a usměvavá servírka k tomu. Po nezjištěném časovém úseku odešla část týmu za bujařejší zábavou, zbytek seděl do dvou do rána, když nás obsluha už vyhodila. Při cestě kolem ubytovny jsem byla jediná, kdo odbočil domů, měla jsem jet v sobotu na zápas s Buldočkama a přece jen je ve mně trochu zodpovědnosti. Doufala jsem, že i v ostatních a že ráno půjdeme na snídani sice skoro všichni s kocovinou, ale spořádaně. Omyl!

Ráno jsme se sešli čtyři. Alespoň někdo, jsem ráda, že jsem tam nemusela jít sama. Naštěstí jsme dostali zbylé snídaně zabalit a vzali jsme je s sebou do šatny, za což byli všichni příchozí, kterým žaludek povolil jíst, rádi. Led jsme měli na 9:30 a byla jsem trochu víc než v šoku, když jsem v půl deváté procházela všechny pokoje a budila spoluhráče. Nebylo to probuzení právě podle představ, to je mi jasné. Když vám někdo stojí nad hlavou a křičí, že za třicet dva minut máte být na ledě, tak se nevstává ideálně (kapitán mě dokonce ošklivě poslal někam). Nakonec se v šatně sešli skoro všichni (kapitán přitančil s úsměvem) kromě Adama a Radka (který mě nakonec obvinil, že je to moje vina, protože jsem ho nebudila důsledně). Líčení zážitků uplynulé noci v podání, v jakém se odehrálo při oblékání do výstroje, by vydalo na celou knihu. Jednoduše řečeno, tým se seznámil s městem, s místními podniky a s místními obyvateli/kami (vzkaz pro manželky, čtenářky tohoto článku: ne všichni, samozřejmě, někteří byli v tom jednom konkrétním směru hodní :)). Příchody na ubytovnu v šest ráno nebyly výjimkou. A dost jsme se nasmáli líčení skupinky, která se chtěla pozdě nad ránem zeptat jednoho kolemjdoucího na cestu k nejbližší ještě otevřené hospodě a zjistili, že kolemjdoucí je náš kolega, který se musel při „chůzi“ přidržovat plotu, aby udržel směr. Jako největší drsňáci byli samozřejmě stanoveni Radek a Adam. No, co k tomu ještě dodat. Vedly se takové ty chlapské řeči jako kdo toho kolik vypil a PODOBNĚ :). A pak jsme šli na led. Třináct hráčů, z toho nikdo střízlivý. Trenér zhodnotil situaci rozumně a opět zahodil svůj připravený plán. Kluci chvíli stáli v kroužcích a pokoušeli se přihrávat si navzájem. Skoro nikdo nedokázal zpracovat puk. Já jsem se pokoušela cvičit bruslení a při překládání dozadu podél kruhu se mi zatočila hlava. Sranda. :)

Jelikož jsem odcházela dřív a jela na zápas, Kuťas mi nadělil dvacetiminutovku střílení. No, střílení… Rány to byly většinou pěkné, ale metr sem, metr tam (dva až tři až pět), žádná míra. A ta rychlost při kulometu… :) Přesto díky za rozchytání, s Buldočkama jsme v Opavě vyhrály.

A pak jsem odjela. Zanechala jsem pečlivé instrukce v kolik bude jídlo a kde a nechala jsem tým svému osudu. Když jsem chtěla, aby se před tou zříceninou, ke které odpoledne poběží, všichni vyfotili, někteří podnikavci začali shánět noťas s Photoshopem. Na to se už nedalo nic říct:) Prohodila jsem přes rameno, ať alespoň nezlobí a pokusí se podle možností vystřízlivět a zůstat tak alespoň do večerního ledu a šla jsem.

Co se dělo odpoledne jsem nezjistila a ani asi nikdy nezjistím. Mám pocit, že se na mě hráči domluvili a když jsem se večer ptala, tak všichni tvrdili, jak moc trénovali a makali, ale každý vykládal něco jiného. Fotku ze zříceniny jsem neviděla :). V Boskovicích se o tomto víkendu konaly městské Husí slavnosti s bohatým programem, možná se někdo šel podívat alespoň na přehlídku anglických veteránů a nebo na zámek, ale k tomu se nikdo nepřiznal. Zaslechla jsem nějaké řeči o láhvi Finské a spaní. Na večerní led byl v plánu nácvik strategie a to prý proběhlo. Uvidíme na zápase ve čtvrtek, jak si s přesilovkami poradíme :)

Odpoledne v Opavě jsem se dozvěděla, že v neděli hrajeme s ženským týmem už v jedenáct a tudíž musím vypadnout hned po snídani. Telefonát Milošovi byl nekompromisní, oznámila jsem mu, že ho vyzvednu v osm večer (jela jsem z Brna) a nenechala jsem mu moc příležitostí protestovat. Chtěla jsem, aby ráno byl na ledě alespoň jeden gólman. V neděli po cestě domů jsme se shodli na tom, že to nebylo nutné, ale to předbíhám.

Tým jsme našli kolem desáté v jednom opět příjemném místním podniku. Chyběli jen dva nejzodpovědnější (rozuměj nejunavenější :)) kolegové. A pochopila jsem, že situace kolem „hokejového soustředění“ se už totálně zhroutila. Večírek začal pozvolna hraním fotbálku (stolního) a několika tequilami. Tedy skoro všichni startovali pozvolna kromě Adama, který se zřítil do bezvědomí skoro hned po našem příchodu. Naštěstí. A naštěstí potom několik hodin prospal. CSKA si našla pozičně nejvýhodnější místo hned kolem baru (byl velký tak akorát abychom se k němu všichni vešli a občas se i někdo místní propletl aby si objednal). Podle toho vypadal i scénář. Zaměstnávali jsme obsluhu dokonale a tržba na baru byla veliká. Zvláštním zpestřením kromě vodek a tequil a dalšího byly zajímavé hořící drinky a vzhledem k tomu, jak se k nim CSKA postavilo, se divím, že neděláme hromadnou objednávku ke kadeřníkovi. Vlasy naštěstí nikomu neuhořely, ale popálené ruce a hořící bar jsme viděli. Taky jsme prý našli novou hymnu týmu (ne že bychom nějakou měli:)) a byla to jedna z těch rockových odrhovaček, co tam hráli. Prostě mazec, hromadně zpívající CSKA se nevidí každý den. DJ byl výborný a kluci se skvěle bavili, když jsem odcházela spát (opět zodpovědně, ráno jsem měla jet na zápas), tak byla nálada na sto procent a promile v krvi ještě pořád stoupaly :) Později jsme se dozvěděli, že kapitánovi se podařilo sestřelit (nohama!) blýskavou světelnou kouli nad tanečním parketem. Škoda? Asi ne, prý to nikdo z personálu moc neřešil (a nebo si na to nikdo nepamatuje :)).

V noci se toho pro mě už moc neudálo. Vzpomenu ještě dvě příhody. První byla ta, když Šmejky přitáhl Adama, což mě lehce probudilo. Tedy spíš mě probudil Adamův hlas, který Šmejkymu místo poděkování za doprovod nadával ať už jde, že se dokáže o sebe postarat sám. Díky Pavle, měla jsem o případ „opilý spící a nevypočitatelný Adam“ starost a pak jsem trochu klidněji usnula. Ne na dlouho.

Kolem páté (druhá příhoda) mě vzbudil příchozí Radek křikem: „Vstávej! Ty vole Kuťase a Flajšiho sebrali policajti.“ Chvilku mi trvalo, než mi to došlo, co se mi vlastně snaží sdělit. Pak jsem si řekla, že si to kluci dobře vymysleli, aby mě vytáhli z postele, tohle by asi byl případ, kdy bych měla vstávat a něco jít řešit. Ale to nemohlo být nic než sranda, Kuťas je vzor zodpovědnosti ( alespoň jsem si to o něm vždycky myslela), ten by neudělal nic, za co by ho mohli sebrat poldové, a Flajši by to něco sice udělat klidně mohl, ale snad není tak blbý, aby se u toho nechal chytit. Odvětila jsem ať si nevymýšlí hlouposti, že na to neskočím a poslala jsem ho spát. Ráno jsme se na snídani posbírali v podstatně více lidech než v sobotu, ale když jsem potichu obcházela pokoje, kdo ještě půjde na jídlo s kávou, tak v jedničce někdo chyběl. Mohli sice někde přespat mnohem příjemněji, než v obyčejné ubytovně, ale došlo mi, že to od Radka asi nebyla sranda. Trenérovi zřejmě ty hořící drinky posunuly práh zodpovědnosti někam do mínusu a navíc… nechali se chytit. Paní na recepci nám řekla, že by mohli být zavření na strážnici v Boskovicích a nebo třeba i na záchytce v Brně. Na boskovickou policejní stanici jsme se nedovolali, Kuťas měl vypnutý mobil a Flajši mi telefon nevzal. Až do téhle chvíle jsem si myslela, že na ten zápas odjedu. Sice jsem už v noci váhala, ale jela bych i když mi nebylo nejlíp. Ale situace, kdy máte dva členy týmu nezvěstné, podle všech indicií za mřížemi, a navíc se cítíte více na postel než na mistrák (ten sobotní zápas mě docela dostal a k tomu ještě CSKA na „soustředění“), ta se nedá řešit odjezdem a hozením za hlavu.

Po cestě na snídani odpověděl na moje volání Ondrášek (to už nebyl podle hlasu Flajši s basebalkou v ruce :)) . Zjistili jsme, že jsou na stanici v Boskovicích a prosil mě, abychom jim schovali snídani, alespoň dva rohlíčky. Nakonec na tu snídani došli. A dozvěděli jsme se, co se vlastně stalo.

Po prohýřeném večeru (resp. skoro celé noci)  se ve skupince vraceli domů, nějak… Pouliční boskovické lampy a dopravní značky víceméně odolaly atakům silných rukou a dlažebních kostek. Květina v parku neodolala. Někteří se mě pokoušeli uklidnit tím, že mi ji původně chtěli přinést jako dárek, ale nikdy jsem tu rostlinu zblízka neviděla (kolik bychom si ušetřili starostí, kdyby se to kvítko dostalo až ke mně). Skupinka potkala fotbalové hřiště, jak jinak, když to bylo po cestě. Květina (nebo co to bylo, ale na dálku to bylo barevné) skončila zakopaná přesně uprostřed trávníku (vzali ji i s kořenama, takže ji museli zakopat a tu jamku prý vyhrabali rukama – skvělý výkon). Pěkné ozvláštnění hřiště, to jen tak někdo nemá. Nápad hodný CSKA (co na to mám jiného říct?) Ale u toho to neskončilo. Potom skupinku napadlo, že položí bránu, což se nepodařilo, takže alespoň sundali síť a odnesli ji (podle strážců zákona ji až tak úplně jen neodnesli). Po cestě dále byly ještě tenisové kurty, ale tam naštěstí byl vysoký plot. Kromě brankové sítě vzali z fotbalového hřiště ještě vlaječku a když se s ní Tomáš pokoušel házet jako s oštěpem, tak se mu ztratila a jak ji hledal, tak unikl zatčení (čekal s vlajkou v ruce skrytý ve stínu než poldové odjedou :)). Benga přijeli na udání nějakého místního člověka, který skupinku při činu viděl. Pak tam byla ještě ve hře policejní návštěva přímo na pokoji a nějaké skoro ukradené auto (kriminálníci Ondra a Kuťas Šmejkymu), což se nakonec prý vysvětlilo více než blízkými vztahy mezi všemi třemi protagonisty.  A ačkoliv se na události podílelo víc lidí, sebrali akorát trenéra a Ondru. Jejich vyprávění ze zatčení je velmi zábavné (o mřížích, hledání „ř“, zimě v cele, dvou shodných výpovědích, inteligenci hádejte koho, atd…). Třeba některý z nich taky napíše článek o noci strávené v boskovickém lochu. Pokud ne, zůstane to jako bonus pro všechny z nás, kteří jsme tam byli a slyšeli to :)

Na nedělní dopolední led došli všichni, což není nijak zvlášť záslužné, protože půl hodiny před tréninkem jsme měli opustit ubytovnu. Ale záslužné je, že všichni se alespoň pokusili převléknout se do výstroje. Ten trénink byla fraška. Hráči padali po cestě na střídačku, na cestě ze střídačky a dokonce i na střídačce. Kuťas využil (zneužil :)) dvou gólmanů a pokusil se řídit skutečnou hru. Ne že by to nebylo poučné, ale jsem zvědavá, jestli si z toho někdo něco odnesl :).

Po ledě jsme ještě rychle dali oběd, někteří ne, někteří jen na půl, a hlavně rychle domů a do postele dospat, v lepším případě do náruče hodné manželky (přítelkyně), která vás pustila na „hokejové“ soustředění. :)

Co k tomu všemu ještě dodat?

Nedělala jsem si vůbec iluze o tom, že by se podařilo přinutit kohokoliv k tomu, aby ráno vstával na rozcvičku, Kuťasovu nápadu o profesionálním soustředění jsem se potichu usmívala (promiň, jestli jsem ti nevysvětlila dostatečně nahlas, že to opravdu asi nepůjde, no i když, znáš nás sám :)) a bylo mi jasné, že na tu zříceninu nad zimákem skutečně nikdo nepoběží. Kdo si s sebou vzal boty a oblečení na venkovní trénink, má plus bod, ale pomůcky na zmiňovaný trénink byly s námi Boskovicích, dokonce v šatně, i když se nic nestalo, v plánu to bylo. Udělali jste to nakonec tak, jak jste chtěli sami, jak vyplynulo ze situace a nenásilně. Doufám, že se vám tam všem líbilo a někdy to zopakujem (i když asi jinde, čelit rozzuřeným boskovickým fotbalistům nemusíme :)). Miloš po cestě domů prohlásil, že by bylo dobré dát to znovu hned třeba na jaře. Pokoušela jsem se mu vysvětlit, že soustředění na konec sezóny se obvykle opravdu nedělá, ale on mi na to odpověděl, že pro CSKA sezóna stejně nikdy nekončí, takže co :) OK. Tak já vám dám včas vědět :) Ale vynecháme všechny ledy, půlku jídel a celou ubytovnu, prostě ty zbytečné věci. A výstroje si vezmete jen kvůli manželkám, aby neměly podezření.

Co ještě navíc dodat?

Díky, jak je u mě obvyklé :) Děkujem vedení zimního stadionu, ubytovny a restaurace, kam jsme chodili jíst za pěkné zázemí. Děkuju všem spoluhráčům, kteří se organizačně podíleli a pomáhali s přípravami. Kuťasovi za tréninky. Golemovi za tanečky a povídání. Milošovi za přemluvenou účast. Šmejkymu za slivku. Adamovi za starosti navíc. Liborovi za colu, atd …atd…

A naposledy: Buldočky na tom nedělním zápase, kde jsem chyběla, vyhrály na nájezdy :) Gratulujeme! (mě moc trápilo, že jsem tam nebyla :(, teď už je to dobré)

Vašek dnes slaví svátek :) Gratulujeme!

A David dnes slaví 21. narozeniny. Gratulujeme! :)

Doufám, že se potkáme ve čtvrtek na zápase a nandáme Bulsákům co jim patří :) Vyspěte se, vystřízlivěte a mějte se fajn. Po tomto víkendu trochu změním zákulisní heslo (to máme na rozdíl od té hymny) – hokej nás sice baví, ale večírky víc. Hlavně že žijeme :)