Před šedesáti lety, 17.února 1948, se odehrála jiná bitva. Na jiném, o dost větším hřišti. Tenkrát vyhráli červení. Bylo to špatné vítězství. Spousta lidí to škaredě odskákala. Taky se potom dělo hodně zlých věcí. A hodně dlouhou dobu.

Dnes jsem si na to vzpoměla. Už se o té události a ani o té době moc nemluví. Učili jsme se o tom ve škole. Tenkrát nám samozřejmě říkali, že ti v červených dresech byli hrdinové. Taky jsem se s tím setkávala doma, venku s kamarády, v knihovně, všude. Nebyli až takoví hrdinové. Tenkrát třeba hodně lidí nemohlo hodně věcí, třeba hrát hokej. A třeba mezi těma lidma byli i tátové někoho z vás.

My už hodně věcí můžeme. Skoro všechno. A hokej hrajeme prakticky kdy se nám zlíbí. A nezáleží na tom, jestli zvítězí modří nebo bílí. Vyhráváme svým způsobem všichni. A budeme se snažit vyhrávat dál, za všechny naše táty, kteří nemohli.

Omlouvám se za tento neveselý příspěvek. Je určen těm, kteří berou náš svět až moc samozřejmě a pokora a vděčnost jsou pro ně  prázdnými slovy. Je jich hodně.

Následuje aktualizovaná tabulka produktivity: